(Ne)říkali mi soudruhu

čtvrtek 22. říjen 2009 08:41

         Nechce se mi přistupovat na svět kádrováků naruby, nechce se mi donekonečna vyvracet blbství. Ostatně, je to úkol neřešitelný. Patří k lidství, jako noc a den.

         Zdejší anonymní kádrováci občas někoho napadnou pro minulé soudruhování. Což je blbství přízračné i příznačné. Já vím s jistotou a možná i doložitelně, že v osmdesátých létech jsem soudruhování ze slovníku zcela vypustil. Vybavil se mi telefonát kamaráda (sám komunisty upřímně nenáviděl): Je tam soudruh Hejna? Já ho poznal po hlase a ironicky odtušil: Hejna by byl, o soudruhovi nevím. Ale udělal jsem to jenom proto, že jsem ho poznal, bavili jsme se oba, potom. Ovšem pokud někteří tvrdí, že soudruhování zcela ignorovali, ať se podepsaně!!!  přihlásí.        

     Jiný příklad: učitelka, dnes zhruba padesátka. Přišla za ní v osmdesátých létech žačka. Soužko učitelko, mohu na záchod?  Která mladá kantorka jí řekla: nejsem soudružka? Tady spousta anonymů ochotně předvádí svůj antikomunismus, hrdinný. Jen mi občas vrtá hlavou, proč se pod něj nepodepíšou. A jak se chovali tenkrát, když organizovaných komunistů byly miliony? Svět byl jiný, doba byla jiná, charaktery byly asi podobné. Některé nehrdinské, jiné udavačské, některé i rvavé.        

     Vybavuje se mi mnohé. Jedna naše dcera měla dlouho trochu vadu řeči, takové zadní l… Jednou přišla ze školky, zasedla někde na WC, doma a říkala: Lenin byl velký člověk/ Lenin měl děti rád…. Měli jsme jí poučit, v pěti létech? Měli jsme jí vyprávět o jeho přespávání v kupce sena na finské hranici? Neudělali jsme to. Byla z toho humorná rodinná historka, nic víc.        

     V osmdesátých létech už byla jiná atmosféra, zejména v jejich druhé polovině. Měl jsem pracovní jednání snad na MV KSČ, někde v Rytířské. Vrátná se ptala: za kým jdete, soudruhu? Já potěšeně pozdravil dobrý den a odpověděl, že za panem xy. Baba lehce vytuhla, ale to bylo vše. Dovolil by si to někdo v 50. létech? A pokud dovolil, kdo by mu vozil balíčky na Bytíz?

     Bylo by to na dlouhé povídání. Já tu dobu žil. Nehrdinsky, obyčejně. Kdo byl třeba v padesátých, šedesátých létech (ale určitě i později) na vojně, tak směrem k nadřízeným nesoudruhoval? Nevstupuji už mnoho do diskusí, nekomentuji zdejší anonymní „frajery“, hrdinské netušeně. Já hrdina nebyl a asi už nebudu. Nikoho jsem ovšem nikdy neprodal za mísu šošovice. Málo, moc?

Josef Hejna

Poslední články autora

Josef Hejna

Josef Hejna

co přinese život...

Rozostřené oko důchodcovo... Mám také blog na http://josefhejna.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Tipy autora