Památka zesnulých

neděle 1. listopad 2009 14:40

Až vše číms nevypučel, vše,
cos jenom přišpendlil k holému stvolu
špinavé, ovadlé upadne dolů,
až tělo tvé jak prasklá sněť
v nějaké myší dírce zmizí,
zůstane list, zůstane květ
s kapkou tvé mízy?                                                                                                                            Vzal jsem dneska dva kvítečky s kapkou své mízy a vyrazili jsme k té zahradě se studenými semeny, jak se zpívá v jedné staré písni. Brána hřbitova byla skoro obléhána, několik ohleduplných pozůstalých marně hledalo způsob, jak s auty dojet až k hrobům. I ta malá dračice na chvilku zklidnila svůj temperament. Květinářství zářilo barvami i cenami. Prostě kšeft.

 

         Nechci se přít o původ či nepůvod křesťanských svátků. Zásada mrtvé pohřbívati je asi právem počítána mezi první mravní imperativy naší kultury. Říkává se, že dříve možná byl zákaz incestu. Pokud dobře počítám, je to nejméně tři tisíce let (já vím, přesné datování „doby homérské" a dál je iluze), co jistá Antigona hájila proti vladaři Kreonovi  právo pohřbít svého bratra. Zaplatila za to daň nejvyšší. A jako to bývá v antických tragediích, řetězily se, vršily. Historie často ten spor trochu zjednodušuje na spor fysei - nomo. Ale pro mne ten spor nabývá i další souvislosti.

         Před pár léty jsem byl doslova konsternován sdělením, že kdesi v Praze se koná výstava mrtvých. Bylo to různě omlouváno, vysvětlováno, zdůvodňováno. Třeba i potřebou pitev. ( Možná se pitevny časem změní na výstavní síně.) Pro mne zbytečně. Vnímám to jako jasný signál, že ta tisíciletá zásada naší kultury Mrtvé pohřbívati! už není jednoznačným mravním imperativem. Mrtvé vystavovati je možná první signál nových kulturních norem. Ta hodnota, za kterou Antigona ochotně položila život, už není hodnotou absolutní její porušení už není stíháno pohrdáním společnosti.

         Vedl jsem domů ten vzdálený kmen z mého žití a říkal si, že bych byl rád, kdybych zůstal v jejich srdcích tak, jako mí předci zůstali v mém. A pevně doufám, že mne se ještě ty nové mravní normy nedotknou. Nerad bych jednou zdobil výstavní síně.

         Závěrem přidám omluvu, možná omluvy dvě. Nechtěl jsem rozvádět celou historii Oidipových dětí. Kdo zná, ví, kdo nezná, může dohledat. Většinu používaných básní tahám z paměti, někdy možná s drobnými nepřesnostmi. U té dnešní, kterou mám rád už léta, mi vypadl autor. Abych se nechlubil cizím peřím.

Josef Hejna

Poslední články autora

EvaTo zamyšlení10:522.11.2009 10:52:08
josef hejnaZa slušné ohlasy děkuji08:292.11.2009 8:29:20
Lída V.Mně víc vadí15:241.11.2009 15:24:36
Jiří HermánekV tomto máte pane Hejno můj plný souhlas a podporu15:101.11.2009 15:10:36

Počet příspěvků: 5, poslední 2.11.2009 10:52:08 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Josef Hejna

Josef Hejna

co přinese život...

Rozostřené oko důchodcovo... Mám také blog na http://josefhejna.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.