Moje sudičky 3

pondělí 18. duben 2011 08:03

Pohádkové princezny dostávají do vínku různé dary od sudiček. Mně osud přivál přímo sudičky, nádherné. Potkal jsem na novém pracovišti m.j. čtyři starší kamarády. Byli shodně starší zhruba o deset let, každý úplně jiný originální samorost a všichni mě kupodivu docela brali, chovali se ke mně kamarádsky a někdy dovedli i poradit, doporučit. Vždycky demokraticky, bez sebemenšího nátlaku. Přeji každému, aby po dvacítce v práci potkal podobné. Rád bych na každého z nich krátce vzpomněl, každý měl velké kouzlo originality, snad to dokáži postihnout.    

Bohouš

 

Nejlepší nakonec - tady to platí beze zbytku. Bohouš byl klasické dítě z lepší rodiny. Domácí výchova, klavír, jazyky, činžovní dům v Nuslích. Potom „vítězný únor“ a rodina byla na opačném konci společenského spektra. Bohouš to nedramatizoval, bral to spíš s humorem. Rád říkával, že ve svých pětatřiceti létech měl už 35 zaměstnání. Vzrůstu byl spíše menšího, křehký, nenápadný špinavý blonďák. Jen jeho živé oči za zlatými brejličkami prozrazovaly, že u něj nikdo nezná dne, ani hodiny. Bohouš byl totiž recesista, ale recesista občas na zabití. Pro dobrý vtip byl ochotný obětovat mnohé a často se ten vtip zdál dobrý jenom jemu. Občas jsem také přátelům rád něco vyvedl, ale skutečný recesista reaguje okamžitě v jakékoliv situaci proti jejímu smyslu.

S Bohoušem jsme si záhy potykali, ale při jednom sporu jsem mu řekl ty vole a on důstojně reagoval na mé mládí. Slovo dalo slovo, vrátili jsme se k vykání a zůstali u něj. V době obecného soudružského tykání byla podezřelá už ta skutečnost, že dva velcí kamarádi si vykají. Ale zůstali jsme u toho. Z mnoha příhod s ním vyberu dvě, tři. Pro Bohouše bylo třeba normální, že zůstal přesčas v práci, vzal tam kůži z medvěda, vycpal ji a nastražil. Ve čtyři ráno přišla uklízečka do práce, otevřela dveře a padl jí okolo krku medvěd. Byl z toho tenkrát pochopitelně malér, babku skoro kleplo.

Snad mi bude prominuta malá odbočka. Bohouš patřil k obdivovatelům, ne-li přímo stoupencům doktora Arnošta Kafky. My starší jsme ho ještě zahlédli v televizi, říkal si doktor Swing. Jeho příběh neznám podrobně, třeba mne někdo doplní, opraví. Zaznamenal jsem ho okrajově v nějakých pamětech, které kdysi vyšly u Škvoreckého. Arnošt Kafka byl židovský míšenec té první kategorie a čekal ho tedy skoro jistě plyn. Jako právník se ale s Němci soudil, dokazoval, že jeho otec nebyl otcem biologickým a že tedy nemá židovský původ. A snad mu to i vyšlo, uhrál život. A v té hrůze životního provizoria byl pražským králem recesí. Zdůrazňuji, je to jen základní příběh, podrobnosti neznám.

Ale k Bohoušovi. Jednou přišel a oznámil mi, že koupil kánoi, zda se nepůjdeme projet. Pracovní dobu jsme měli volnou, nebyl problém zajít jedno červnové dopoledne pod Železniční most, kde měl Bohouš svou kánoi uvázanou s několika rybářskými pramicemi. Když jsem užasle koukal, co tam kotví, řekl mi: Pepo, já vám asi neřekl, že je po zakladateli vodáckého sportu u nás J. Rösslerovi-Ořovském. Já čekal normální žebrovku, které tenkrát jezdily. Ale tohle bylo oplechované monstrum v asi dvojnásobné délce proti pramicím. S výtlakem jako bitevní křižník. Vzali jsme pádla, Bohouše jsem posadil na háčka a vypluli jsme. Bylo mi jasné, že plavidlo daleko nedostrkám. Otočil jsem to pod mostem kolmo k proudu, pomalu jsme vykryli prostor pod jedním obloukem. Bylo krásně, lehli jsme si chvilku na dno a plynuli, velmi krátce. Po chvilku slyším hluk, nadávky. Vynořil jsem se a s úděsem viděl u našich necek šestnáct nabouchaných a rozčilených galejníků. Dvě osmiveslice si to asi tréninkově rozdaly na Vltavě a naše plavidlo jedné překřížilo dráhu. Hrubě nadávali i kormidelníci, já se koktavě omlouval, zděšený. Teď se ze dna vynořil i Bohouš. Nasadil brejličky, rozhlédl se a mile se optal: pánové, vy někam spěcháte? No, neutopili nás, dodnes se tomu divím.

Jindy zase s již zmiňovaným Jindrou byli nasazeni na tenkrát oblíbený soutěžní seriál Desetkrát odpověz. Práce to byla příjemná, přímý přenos, po skončení bylo nutné vyklidit jeviště. Už byli skoro hotoví, dali kuřáckou pauzu. Bohouš sedl k pianinu a brnkal charlestonky, Jindra spokojeně podupával. Do zdánlivé pohody se přiřítil rozčilený padesátník. Býčí šije,čelo vysoké až k zátylku. Řval nepříčetně, aby jeviště okamžitě vyklidili. Jindra reagoval po svém, ohradil se rázně. Hádka kulminovala a Jindra se optal: a kdo vy tady vlastně jste? Já jsem tady ředitel, řval ten pán. A do ticha, které nastalo, zabrnkal Bohouš jemný akord a optal se: a je to výnosné místo? Pan ředitel přežil, ale odešel brunátný.

Bohouš potom za velmi pohnutých okolností emigroval do USA. Párkrát mi ještě napsal, potom se odmlčel, po šedesátém osmém psal, že by mi takovou korespondencí spíš uškodil. Po čase přišla smutná zpráva, že si svobody tam příliš neužil. Pokud ale existuje nebe recesistů, Bohouš tam má určitě čestné místo.

 

http://hejna.bigbloger.lidovky.cz/c/168682/Kdyz-se-rekne-rekvizitar.html

 

 

 

 

 

 

Josef Hejna

Poslední články autora

josef hejnaDěkuji za ohlasy.20:5719.4.2011 20:57:22
TeplíkDobré17:4118.4.2011 17:41:07
Jan KouřilPěkná vzpomínka,15:3218.4.2011 15:32:52

Počet příspěvků: 3, poslední 19.4.2011 20:57:22 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Josef Hejna

Josef Hejna

co přinese život...

Rozostřené oko důchodcovo... Mám také blog na http://josefhejna.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.