O nevkusnosti stáří

úterý 19. červenec 2011 08:04

  Už jsem se o tom někde zmiňoval, měl jsem v životě i takové období, v němž jsem shlédl někdy i pět filmů denně. Ne pravidelně, ale tak jednou do měsíce. Zmiňuji to proto, že potom vám utkví jenom občasná zajímavá myšlenka, výrazná scéna. Tohle byl možná i nějaký slavný film, netuším, mne zaujala ta základní myšlenka. Podotýkám, že jako muže zhruba třicetiletého.  

 

V nějaké abstraktní zemi populární zpěvák, idol mládeže, udělal revoluci a vyhlásil novou republiku, v níž on bude demokratickým prezidentem. Ovšem jenom pro lidi do čtyřiceti let. Ti starší půjdou do jakýchsi rajských táborů, v nichž s nimi bude velmi slušně zacházeno. Ale nebudou smět mluvit do správy země, prostě trpění starci. Podrobnosti si už nepamatuji, ale vím, že film končil pěkným paradoxem. Zpěvák a prezident je obklopený patnáctiletými fanynkami a jedna se ho ptá, kolik je mu let. Odpoví, že mu asi za týden bude třicet a fanynka zhnuseně odfrkne: ty jsi ale starej.

Filozoficky vzato, je to asi jediná absolutní spravedlnost, že běh života se nedá obrátit. Ten dialektický rozpor tam zůstává, okamžikem zrození začínáme spět ke smrti. Obrátit to zatím nikdo nedokázal. Na konci je stav, který geniální dramatik charakterizoval: „čiré zapomnění...pryč a pryč je zrak i sluch... i všechno.“

Jsem a vždycky asi zůstanu původem i způsobem myšlení kluk z vesnice. V té mé útulné vísce ještě úcta ke stáří byla samozřejmostí, jako zvídavému dítku mi laskavá maminka občas na něčí adresu špitla: on je trochu divnej, ale buď na něj hodnej, nemůže za to. Většina dědků a báb ale byla ctěná a vlastně pořád ctěná je, tam u nás, v chaloupkách už ne doškových. Nezažil jsem válku generací, dodnes netuším, kdo byl, nebo je alfa samec. Jo, vědělo se, že třeba Tonda odvedle zanáší, ale selky mívaly široké sukně a děti většinou vyrůstaly bez sprostých cejchů pomluvy. Pro někoho možná to teplo domova zasmrádalo, každá víska měla Jeníky Ratkiny, kteří šli za možná falešným stříbrným větrem. Jenže ten nerudovský čas trhl oponou hodně výrazně.

Svět se začíná dělit snad už od školy. Podle ras, kapacity aut, kvality oblečení, exkluzivity golfového klubu. Občas nám trochu uniká, že na konci je pro všechny ono Shakespearovo...pryč a pryč... A ti slabodušší mezi námi si vůbec neuvědomují, že pro ty starší a už duševně chátrající spoluobčany může být vulgární nadávka poslední vstupenkou na věčnost. Naštěstí to neplatí absolutně. Každá společnost produkuje určitou sedlinu, zdánlivě nablýskanou, vnitřně prázdnou. Ta naše současná je hodně agresivní, ono se to patrně odvíjí od té vnitřní prázdnoty.

Nejen já se, a nejen tady, potkávám s mladými, kteří už dávno pochopili moudrost našich předků. Z mladého vola opravdu nevyroste rozšafný mudrc. Pokud někdo bučel zamlada, k stáru neubere. Nezlobím se na ty, kteří známkují stáří, titulují. Jsou zvyklí bučet, těžko je změníme. Až se překlopí mezi geronty, budou těm mladým spílat nejhruběji. Jsem člověk s pozitivním myšlením a tak spíš vnímám mládí, které je zajímavé, chytré i vnímavé. Potkávám ještě dost těch, kteří věk cítí jako logickou danost, osudový krok a tuší, že moudrost kmetů nemusí být jenom čítanková fráze.

Uzavřu tu úvahu možná trochu odtažitě. Málo se asi ví, že můj oblíbený básník a osoba hodně rozporná, Jan Neruda, příliš nevycházel s otcem za jeho života. Svou roli v tom mohl hrát i fakt, že se drbalo o Nerudově nemanželském původu. Pravdou ovšem je, že se s otcem vnitřně srovnal až v jedné z básní ze Hřbitovního kvítí. Já přikládám Nerudovo zamyšlení z pozdějších let. Patrně si je pamatujete ze školy. Jmenuje Dědova mísa. Je trochu o „nevkusu stáří“.

 

V kamnech praská, dědek každou chvíli

svadlé ruce sobě zahřívá,
kolo vrčí, syn si s prací pílí,
nádobu si z dřeva vyrývá.

Kolečko si divnou píseň šumí,
vnoučeti se očka kmitají –
”Hele, co náš táta všecko umí,
jak mu tříšťky z ruky lítají!

Dřevo ukradl jsi v panském lese –
komu děláš z něho koryto?”
”Dědovi; – již se mu ruka třese,
nádobí už všecko rozbito.”

”Nauč mne to!” – ”Vida toho kluka,
nač by tvá to ruka uměla?!”
”Až se tobě bude třásti ruka,
koryto ti synek udělá!”

V kamnech praská, dědek shrben pláče,
svadlé ruce syn mu zulíbá,
kolo mlčí, vnouče kolem skáče –
”Táto, proč se kolo nehýbá?”

 

 

Josef Hejna

Poslední články autora

OnyEeFyGxnnWqEKoldwGVgeT19:051.8.2011 19:05:18
PheeaqevtQyJthhDfmraHq08:311.8.2011 8:31:43
Monika PetrákováVáš článek se mi21:2921.7.2011 21:29:28
cernyMily pane Vanku ad podavani rukou14:3021.7.2011 14:30:15
josef hejnaMilá Zuzko, tyhle blby vypusťe.23:5620.7.2011 23:56:16
TondaTen nick "Zuzka" je tady dost popularni20:4120.7.2011 20:41:24
ZuzkaJen si posluž, anonymní blbečku19:4720.7.2011 19:47:42
TondaRe. Ja bych....18:2720.7.2011 18:27:15
Lída V.Pane Hejno,16:1720.7.2011 16:17:03
ZuzkaJeště doplněk12:5420.7.2011 12:54:52
ZuzkaFalešná Zuzka IP.147.12212:3220.7.2011 12:32:40
VanekV tomto ohledu jsme skutečně výjimkou10:1020.7.2011 10:10:56
josef hejnaKorektním diskutérům děkuji.10:0820.7.2011 10:08:08
ViktorJako kdysi, tak i nyní…306:2920.7.2011 6:29:37
ViktorJako kdysi, tak i nyní…206:2820.7.2011 6:28:27
ViktorJako kdysi, tak i nyní…106:2620.7.2011 6:26:44
ZuzkaTak jak, uklízečko Tondo?06:1120.7.2011 6:11:24
TondaRe. Clanek je bohapusty blabol??18:0419.7.2011 18:04:35
Milan JirásekV tomto nejste dobří18:0319.7.2011 18:03:41
Milan JirásekNo, tak je na řadě mladý.18:0119.7.2011 18:01:39

Počet příspěvků: 29, poslední 1.8.2011 19:05:18 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Josef Hejna

Josef Hejna

co přinese život...

Rozostřené oko důchodcovo... Mám také blog na http://josefhejna.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.