O zlých samotářích

sobota 22. říjen 2011 07:32

  V domě, kde jsme před mnoha lety žili, ještě v hlubokém socialismu, bydlely také dvě starší dámy.  

 

Jedna, velmi laskavá babička, sama vychovala a do života postavila dvě dcery. Ty už odchovaly vlastní děti a babička sousedka kdykoliv někdo potřeboval, ráda s čímkoliv pomohla. Vzpomínám si, jak jsme dělali nějakou přestavbu bytu a ona už za chvilinku zvonila s kýblem u dveří, že jde pomoct s úklidem. Laskavá, hodná, všeobecně oblíbená.

O dvě patra výš bydlela jiná starší dáma. Bezdětná, šeptalo se o ní, že je snad z Gottwaldova příbuzenstva. Nevím, kádrování nebylo mou oblíbenou disciplínou. Ale jedné z mých dcer bylo tak okolo dvanácti let a tak jsem jí uložil, aby oběma dámám chodila nakoupit, pokud o to požádají. Mělo to skoro charakteristický vývoj. Laskavá babička požádala snad jednou, bezdětná dáma posléze dceru skoro terorizovala, chtěla ji omezovat i v docházce do školy. Vyřešili jsme to rychle, v tom problém nebyl. Ale ti samotáři.

O bráchovi jsem tady už psal, udělal pro mne a moje děti moc, byl to strejda mimořádně laskavý. Všechny dcery ho navštěvovaly pravidelně, vnoučata milovala. Přesto byl na konci života dost sám. Minimálně jednou týdně jsem k němu chodil na hodinové táčky, bral ho do divadel i kin, tenkrát jsem měl i volňasy. Dodnes vidím jednu situaci. Zima, přestupujeme z metra na tramvaj, brácha v takovém neforemném kožichu. Šel někdo mladší, zavadil o nás a jindy laskavý brácha zasyčel: to je blbec sprostej. Dědku, říkal jsem mu, neforemní jsme spíš my. Vyprávím to proto, že i on ke konci života kysnul, ačkoliv člověk laskavý. Samota je smutná věc.

Jak zakyslý je asi život zlých samotářů. Potkávám je občas i na blogu. Jako brouk potemník vyrazí zpoza rohu, zasmrdí nenávistí a zase zalezou k práškům, chlastu, zlobě. Asi už zapomněli číst, pokud to někdy uměli, nemají kamarády, vůbec už ne lásky. Jenom tu nenávistnou samotu. Užírají se v ní, bobtná v nich, zraje, až smrdí. Soudím ale, že není dána všem stárnoucím, třeba těm dočasně opuštěným po smrti partnera. Zloba je daná, možná i geneticky. Vlastně už prostupuje celý organismus. Zlí samotáři se napájejí z vlastní nenávisti. Politujme je. Kdybych byl hluboce věřící, denně bych se modlil za to, aby mne to nikdy nepotkalo. Snad už to nehrozí.

O zlých samotářích kdysi psal i Ivan Olbracht, snad mi promine vypůjčení titulku.

 

Josef Hejna

Poslední články autora

Josef Hejna

Josef Hejna

co přinese život...

Rozostřené oko důchodcovo... Mám také blog na http://josefhejna.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Tipy autora