Novým Ratkinům

pondělí 9. leden 2012 07:15

  Život, život, jeho slávě se pokloňme, jeho chválu zpívejme. Není dosud tady, ale posly už vyslal. A my do jejich rukou složili sliby své oddanosti. Chceme milovat velkého a krásného vašeho pána. Ale ať nás nezradí, ať nás neprodá... I s ním chceme se dát v zápas, i s ním...  

 

Možná necituji úplně přesně z generačního románu Fráni Šrámka, Stříbrný vítr. Ta krásná pasáž začíná: Na tvůj hrob, Jene Ratkine, bláhový a pošetilý... Pro generaci přede mnou a ještě i tu mou bylo hledání stříbrného větru a jeho stříbrné zvonky jistým poselstvím. Poselstvím touhy, příslibem počestnosti, přátelství, lásky. Vzpourou proti pokrytectví měšťácké společnosti, morálce, která je jenom zvetšelou formou pokřivené společnosti. I Ratkinův strýc spáchal sebevraždu, když ho míjely sny jeho mládí.

Nedávno jsem poslouchal krásné vzpomínky mého vrstevníka a uctívaného právníka, profesora Vojtěcha Cepla. Naprosto nepateticky vzpomínal na léta šedesátá, kdy se mu podařilo dostat na stáž do Anglie, tenkrát mohli i schopní nestraníci. I na návrat do let sedmdesátých, což považoval za svůj tragický omyl. Vzpomíná na poměry na fakultě, kde mu umožnili vyučovat méně atraktivní obory jako třeba zemědělské právo a podobně, které straníky nelákaly. A také zdvořile přiznává, že dělící čára tam tenkrát neběžela mezi straníky a nestraníky. Byli straníci slušní a korektní, byli i straníci, kteří ochotně „pokrývali“ nestraníky, podepisovali jejich práce a odevzdávali jim honoráře. Léta sedmdesátá nedělila lidi na straníky a nestraníky, to ani náhodou. Za daleko větší svině byli považováni možní udavači, ti, kteří pro tlustěji namazaný chleba byli ochotní udávat své bližní. Já měl několik známých i příbuzných, kteří se netajili tím, že vstoupili do strany, aby umožnili studium svým dětem. Obě mé dcery musely rok čekat na přijetí na vysokou školu kvůli mým kádrovým problémům, přesto mi to nikdy nevyčetly. Navíc nakonec vystudovaly a úspěšně. Taková ta doba byla, nejen pro pana profesora, pro mnohé další odkvetlé Ratkiny též. Věci nejsou a nikdy nebyly černobílé a ti, kteří to chtějí dokázat, doufají, že se v ostrých konturách ztratí jejich bezcharakternost. Pan profesor měl zřejmě zkušenosti velmi podobné, navíc mu mládí ovlivnil i skauting, který mne bohužel už poznamenal jenom okrajově.

Milí noví Ratkinové, určitě i vám zní v uších stříbrný vítr, určitě i okolo vás se řinčí řetězy, určitě i vy potkáte své pokleslé sny, vzrušivé i hříšné. Patří to k životu, patří to k tomu strmému dobývání vrcholů, které se s věkem mění v drobné skalky. Patrně i vaše Aničky posedlé se změní na paní lékárníkové a vám zůstanou jenom něžné sny letních nocí. Přesto vám přeji, aby i v seniorském věku vám občas zazněl do uší odlesk stříbrného větru vašeho mládí. Skutečným mužům zněl a bude znít vždy, do horkých snů i něžných svítání. Život, život...jeho slávě se pokloňme...

Josef Hejna

Poslední články autora

Josef Hejna

Josef Hejna

co přinese život...

Rozostřené oko důchodcovo... Mám také blog na http://josefhejna.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Tipy autora