Jeden svět

pátek 16. březen 2012 11:30

Uzavřu ohlédnutí za pozoruhodným filmovým festivalem ještě několika osobními poznámkami. Je celkem známé, že probíhal v Praze od 6. do 15.3. Ceny a vítězné filmy uvádět nebudu, jsou na internetu k dispozici, stejně jako podrobnější údaje o autorech jednotlivých filmů.  

S festivalem jsem se trochu potkal už v minulosti, ale teprve letošní 14. ročník jsem měl možnost vychutnat si jaksi komplexněji. Přiznávám, překvapený jsem byl velmi pozitivně. Skvělou organizací, účastí diváků, především mladých, úrovní besed po filmech a také skvělým sponzorským zajištěním. Rád věřím, že jde o největší festival dokumentárních filmů na světě, rád věřím i tomu, že celková účast bude asi 100 000 diváků. Využívány byly oba sály kin Atlas a Světozor, Lucerna, Městská knihovna, kina Ewald a Ponrepo a také prostory Francouzského institutu. Občas se mi podařilo absolvovat i čtyři filmy denně a nikdy jsem nebyl vysloveně zklamán. Většina filmů mě nadchla, některé však byly dost deprimující. Film Cena za sex, o kterém píšu jinde, otřásl většinou diváků. Z filmů, které postihovaly svět bývalého sovětského impéria, jsem viděl tři. Všechny byly hodně smutné až frustrující.

 

Krátce k filmům, o kterých nepíšu zvlášť.

 

Od Drahého Mandely jsem čekal spíše dokument o charizmatickém vůdci z jihu Afriky. Realita byla ovšem jiná. Je to dokument o slumových městech blízko Durhamu, městech, v nichž žijí černí obyvatelé ze dne na den, tentokrát už stíhaní a trestaní černými politiky i policisty. Když třeba vidíte a čtete, že na jeden vodovodní kohoutek je tam sedm tisíc lidí, tuhne vám krev v žilách. Asi nejsem jediný, koho napadlo srovnání s romskými slumy u nás. Jeden rozdíl uhodí do očí. Ti mladí černoši usilují o práci i vzdělání, doplácejí na to ze svých těžce vydělaných peněz. Je tam víra i ochota pracovat. Jsou tam ovšem k vidění i nápisy: Pověste Mandelu. Realita tam je úplně jiná, než byly moje představy.

 

Sladká vůně domoviny je trochu nostalgický dokument, v němž tři staří lidé vzpomínají na svůj život. Španěl na dobu za Franca, stařičká Litevka na střídání „osvoboditelů“ v její krásné pustině a skoro devadesátiletý Armén na život v kraji, v němž válčí Gruzie s Abcházií a přístup na hřbitov za příbuznými je omezen národnostně. Sympatická režisérka v následné besedě rusky vyprávěla i o tom, jaké problémy měla někde v přístupu do archivů. Vzpomínky prokládá černobílými dokumenty z minulosti.

 

Ten, co tančí s mraky je film, kterého jsem se trochu bál. Věděl jsem, že Indiáni z kmene Mohawků jsou proslavení stavbou mrakodrapů v Americe a ty záběry mne lekaly předem. Naštěstí jsem příliš zavírat oči nemusel, i když vidět ty skvělé lidi, jak ve výšce nad 40 metrů chodí bez jištění a samozřejmě po úzkých traverzách, je zážitek. Film je ovšem daleko víc o životě v indiánské rezervaci, problémech současné Ameriky i problémech traverzářů, jak se jim říká. Jejich manželky přiznávají, že pět dnů v týdnu žijí v odloučení ve městě a utěšeně pijí. Dost manželství se rozpadá. Přesto se práce pro ně stala skoro vášní, těší se na ni, i když přiznávají, že i oni se zpočátku výšek báli. Není jasné, zda mají indiáni tohoto kmene nějakou vrozenou dispozici, ale pravdou je, že mají už stoletou tradici a vychovávají si další následovníky. Už i tady ale přituhuje a italské odbory, které ovládají trh práce, je vytlačují. Navíc pořád funguje rasismus, až překvapivě jednoznačný.

 

Prezident mizejících ostrovů je zajímavá, skoro dokumentární reportáž z konference v Kodani, konané za přítomnosti světových špiček. Netušil jsem třeba, že Maledivy tvoří snad 2000 malých ostrůvků, kterým hrozí, že je pohltí stoupající moře. Smutnou tečkou je závěrečný titulek, že z funkce musel odstoupit sympatický prezident Muhamed Nashed. Vládu přenechal diktatuře, proti které bojoval.

 

Matka Indie je nádherná sociologická studie o mateřství v Indii. Mít dítě je povinností ženy a neplodná žena je skoro prašivá. Náhradní mateřství je tam povolený institut a chudší ženy se oficiálně a smluvně zavazují, že za jistý peníz donosí dítě pro bohatší rodiny. Existují tam skvěle fungující instituty na různé formy oplodnění, sympatická lékařka-podnikatelka vysvětluje, že přes populační explozi v Indii je nutností mít v rodině alespoň jedno dítě. Chudší rodiny na to dávají poslední úspory, plodné ženy své děti prodávají pod kontrolou a bez problémů.

 

Detroit, divoké město pro mne byl dokument šokující. Těžko na malém prostoru vylíčit tu pochmurnou atmosféru. Politici a finančníci posunuli město trochu dál, postavili nové Renesanční centrum, jakousi pevnost nového kapitalismu. Starý Detroit vymírá, vybydlené desetipatrové činžáky chátrají, stejně jako tovární haly. Strašlivý smutek toho úpadku ještě podtrhují tisíce toulavých psů. Soukromě jsem si ten film nazval odvrácená tvář kapitalismu. Jak tam říká jeden sociolog: pionýři města založí, osadníci je staví a zušlechťují. Tady pionýři zabrali půdu o kus dál a osadníci mizí, stejně jako civilizovaný život. Dneska prý to je nejnebezpečnější místo na světě.

 

Černobyl-věčná noční můra, odpovídá názvu. Zaujala mne beseda s režisérem, který velmi zasvěceně mluvil o nebezpečí jaderných katastrof. Utkvěla mi poznámka, že Fukušima je plná jaderného paliva a pokud by došlo k jaderné reakci (což se nedá vyloučit) bylo by nutné evakuovat Tokio, což je tuším 40 milionů lidí.

 

Na závěr jsem si nechal dva pohodové české dokumenty.

 

Trafačka-Chrám svobody, je vtipný dokument o partě, kterou my známe spíše jako skupinu Ztohoven. Pronajali si ve Vysočanech vysloužilou trafostanici a proměnili ji na místo moderního umění. Film dokumentuje, jak se prostor zaplňoval, rozrůstal, ale i jak se ta parta občas drolila, svářila. Divák ovšem také vidí, že i Roman Týc má nespornou tvůrčí inspiraci, i když i tady svou provokativností trochu vybočuje. Mnohé z jejich prací bych mít doma nechtěl, ale těžko jim upřít talent, hledání, bouřlivost mládí. Velmi ilustrativní je scénka, v níž jeden z tvůrců konstatuje, že je mu třicet tři let a blíží se Velikonoce. Před kamerou si nechá probít ruku hřebíkem a čerstvé krvavé skvrny použije jako základní výtvarný prvek. Umělci z té party dostali možnost předvést své výtvory na expu v Šanghaji, nové hudební nástroje jednoho z tvůrců jsou opravdu nádherné. Byl jsem za ten radostný dokument opravdu rád.

 

Od višní do višní je film mladé scénáristky Jany Borškové, která už se ovšem uplatňuje i jako režisérka. Po svém a s kamerou se vyrovnává s tragickou smrtí svého otce, mapuje život osamělé matky i dědečka, který se v průběhu natáčení rozloučí s pozemskou poutí už skoro stoletý. Těžko se ten žánr popisuje, ale vnímal jsem ten film jako pohlazení po duši a tak na závěrečné besedě působila i mladá a skromná režisérka.

 

Cena diváků Banány na pokračování. Tento spíš nenápadný film patrně vyhrál proto, že je to novodobá verze souboje Davida z Goliášem. Nezávislý švédský filmař natočil pravdivý dokument o praktikách jedné obří nadnárodní společnosti při pěstování a výkupu banánů od plantážníků. Následoval ostrý spor, vyhrožování režisérovi i producentce, hrozila i exekuce majetku. Firma za své peníze najímala nejlepší právníky, využívala právo a soudy ve svůj prospěch, odborní analytici ve filmu přiznávají, že americká žurnalistika je zkorumpovaná obřími společnostmi. Za režiséra se ale postaví švédský parlament, potom i svobodná švédská společnost. Karta se pozvolna obrací, režisér vyhraje soudní spor. Finanční ztráta je pro obří koncern zanedbatelná, ale poškození pověsti bude bolet dlouho.

 

Trochu jsem překročil svůj obvyklý limit, ale festival mne skutečně nadchnul, překvapilo mne, kolik zajímavých informací mi nabídl. Obohatil mne o poznání, že svět je opravdu jeden, ač velmi různorodý. Děkuji.

http://hejna.bigbloger.lidovky.cz/c/250486/Svet-obrnenych-transporteru.html

http://hejna.bigbloger.lidovky.cz/c/250267/At-ziji-protinozci.html

http://josefhejna.blog.idnes.cz/c/251113/Cena-za-sex.html1

Josef Hejna

Poslední články autora

SoňaSprostota u Hejny08:5420.3.2012 8:54:55
VanekNic komentovat nebudu00:3320.3.2012 0:33:26
josef hejnaTohle opravdu nemá chybu.23:2519.3.2012 23:25:37
La.MichaelaPane Hejno,pozdě,ale přece19:4619.3.2012 19:46:19
J. H.EVO, tohle jste napsla moc hezky.16:3119.3.2012 16:31:38
ZuzkaDnes je Josefa09:0219.3.2012 9:02:27
ZuzkaBuzický je spíš estébák než zubař09:0019.3.2012 9:00:36
JAPAd La-Mi06:5419.3.2012 6:54:46
La.MichaelaJan Pavlík JAP06:2819.3.2012 6:28:15
Lída V.JAPe,23:2018.3.2012 23:20:38
JAPTo pane Hejno povídejte nemluvňatům.21:4618.3.2012 21:46:56
La.MichaelaPane Hejno,víte přece co se říká...21:2718.3.2012 21:27:47
josef hejnaJo a blbe Buzický:21:0418.3.2012 21:04:56
josef hejnaChtěl jsem reagovat už ráno, ale technika mi asi20:5418.3.2012 20:54:54

Počet příspěvků: 61, poslední 20.3.2012 8:54:55 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Josef Hejna

Josef Hejna

co přinese život...

Rozostřené oko důchodcovo... Mám také blog na http://josefhejna.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.