Nejen kádrová

středa 23. říjen 2013 07:46

Napadlo mne, že se ve vzpomínkách párkrát vrátím do dávnější minulosti. Nebudou to možná už vzpomínky přesné na milimetr, ale budou to vzpomínky ze života pravdivého a bez nenávisti. Spíše pro ty mladší, aby si udělali plastičtější obrázek minulosti. Na „antikomunisty“ , co hrdě bojovali pod peřinou, už nebudu reagovat.

Kádrování jsem považoval a považuji pořád za činnost z nejodpornějších. Přesto jsem v časech normalizačních potkal minimálně dvě kádrovačky, které byly nejenom osobně velmi slušné, ale obě mi pomohly. Dokonce soudím, že zcela vědomě brzdily různá stranická rozhodnutí.

Jednou jsem se zúčastnil velké oslavy, na tu dobu opravdu honosné, která se konala na dost reprezentativním místě. Jeden starší kolega slavil padesátiny. Vycházeli jsme spolu vcelku přátelsky, ač jeho předposranost byla celkem obecně známá. Posezení to bylo příjemné a náladu mi nepokazil ani ostřejší střet s jedním mladým a velmi ambiciózním komunistou. Bylo to spíše ve společenské a ironické rovině, a tak jsem proplouval společností v klidu a uvolněný.

Narazil jsem tam také na poměrně milou, asi padesátiletou dámu, podnikovou kádrovačku. Chvilku jsme povídali a ona mi se skoro plachým úsměvem řekla, že by si se mnou ráda připila. Ale vy asi s kádrovačkama nepijete, dodala. Ujistil jsem ji, že ne, ale s ní si ťuknu velmi rád. Skoro se zapýřila, že prý jsem jí tím udělal velkou radost. Nebylo to dlouhé setkání, ale o atmosféře v normalizačním světě vypovědělo hodně. Později jsem se dozvěděl, že právě tahle dáma pomohla mnohým, mně například při odesílání posudku.

O tom světě s jasnými hranicemi vypovídá i jiná scénka, kterou jsem už možná někde popsal, tak jenom stručně. V práci jsem měl podřízeného, poměrně slušného kluka. Skoro nečekaně udělal opravdu velký malér, který nebylo možné nijak retušovat. Druhý den jsem našel na stole jeho neschopenku. Věděl jsem, že to asi bude marné, ale zkusil jsem zavolat doktorce, která tu neschopenku vystavila. Vysvětlil jsem jí situaci a poprosil alespoň o informaci, jak dlouhá ta neschopnost bude. Jak jsem předpokládal, vůbec se o tom se mnou nechtěla bavit.

Další den mi na stole zvonil telefon, volala paní doktorka. Řekla, že se informovala a ví, že jsem slušný člověk, proto mi pomůže. Domluvili jsme se, že mu asi po týdnu ukončí neschopnost a on rozváže pracovní poměr dohodou, aby nemusel být natvrdo vyhozen.

Žít ve světě, v němž jsou nepřátelé (oni!) jasní, je totiž v něčem snadnější, než žít ve světě, v němž (oni!) mají mnoho překvapivých podob.

 

Josef Hejna

Poslední články autora

Josef Hejna

Josef Hejna

co přinese život...

Rozostřené oko důchodcovo... Mám také blog na http://josefhejna.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Tipy autora