Jak jsem ještě oddával

úterý 4. únor 2014 09:00

Jana je jednou z mých kamarádek, které mě provázejí dlouhá léta. Pracuje jako filmová producentka, a jako taková musí mít perfektní přehled o tom, kde, koho a jak lze využít. A tak když její přítelkyne potřebovala někoho, kdo by jí napsal na rodinnou oslavu projev k výročí svatby, nezaváhala a obrátila se na mne.

 

 

Přítelkyně se jmenuje Lenka. Se svým manželem a malou dcerkou kdysi opustila naši republiku a rozhodla se pro život v USA. Tam se její manželství rozpadlo a přesně před deseti lety vstoupila do nového. Její druhý manžel je Američan. Neměli tenkrát dost peněz na to, aby mohli pozvat Lenčiny příbuzné a kamarády do vzdálené země, a tak svatba proběhla bez nich.
A Lenka se rozhodla svůj dluh splatit. U příležitosti výročí svého sňatku přijela do své domoviny s přáním svou svatbu si po letech připomenout – se vším všudy, tedy s rodinou, přáteli a dokonce i „jako obřadem“.
A tady jsem do příběhu vstoupil já. Rád jsem Janě slíbil, že svatební projev pro její kamarádku napíšu, ve funkci radního jsem oddával docela běžně. Že ho ale také přednesu, to už byla trochu složitější káva. Doby, kdy jsem používal společenský oděv a kravatu jako montérky, už odvál čas, stejně jako množství mých košil a kravat. Navíc i velikosti mých obleků se od té doby podstatně změnily.
No, přiznávám se, nechal jsem se ukecat. V sobotu prvního února jsem se zase „hodil do gala“ a vyrazil do reprezentativního hotelu Ambassador, známého též jako Zlatá husa. A byl jsem moc rád, že jsem to udělal.
Paní Lenka pozvala příbuzné i bývalé kamarádky z Čech i Slovenska, její dcera Adéla samozřejmě a vtipně překládala. Potkaly se tam vlastně dva světy. Ten americký, reprezentovaný manželem a několika jeho známými, zbytek hostů zastupoval bývalé Československo. Všichni si otevřeně a velmi přátelsky vyprávěli o svých vzpomínkách. Někteří se viděli poprvé, přesto atmosféra byla nečekaně příjemná a pohodová.
Oživena byla půvabnými country tanci, do kterých se v přilehlém salonku zapojili i hosté. A pochopitelně kvalitní víno a dobré jídlo. Nečekal jsem až na večerní klekání, odcházel jsem dřív, ale s příjemným pocitem, že jsem slavnostní atmosféru toho odpoledne pomohl svým projevem vytvořit. Tak hodně manželského štěstí do dalších let, milí Brightovi.

1.jpg

Připil jsem si s půvabnou překladtelkou Adélou na štěstí manželů.

2.jpg

Country tance obřad oživily určitě víc, než můj proslov.

3.jpg

Tanečků jsem se pochopitelně nezúčastnil....

8.jpg

...a sólo manželů...

4.jpg

Hlavní vinice i organizátorka, kamarádka Jana.

5.jpg

Matka nevěsty si také slávu užívala.

6a.jpg

Druhou organizační duší byla Adéla, dcera nevěsty. Půvabná nejen prostorově.

7.jpg

Rozloučím se krásně mezinárodním pohledem. Tady se skvěle potkaly dva světy. Manžel se sestrou a manželka s půvabnou dcerou. Zjevně v přáteském vztahu k "otčímovi".

A můj „svatební“ proslov? Tady je…

Vážení manželé Brightovi,
sešli jsme se dnes, abychom navázali na vaši manželskou smlouvu a současně ji po deseti létech obnovili i ve vlasti druhého z manželů, přesněji něžnější poloviny toho manželského páru.
Ve Vašem manželství se skoro symbolicky potkávají dva světy, ten evropský byl kolébkou toho ostrovního, amerického. Něžnější polovina, Lenka, se narodila v srdci toho malého, ale významného kontinentu, v Praze. Možná v dětství procházela jak kouzelnými uličkami Malé Strany, tak půvabnými kouty Foglarových Stínadel.
Je trochu i příznačné, že manžel Paul Bright pochází s východu Spojených států, z městečka Hickory v Severní Karolině. Ale nechci se vracet k lodi Mayflower, nebo dokonce k časům Kolumbovým. Pravdou ovšem je, že východ Spojených státu byl vždy pro Evropu nejvíce otevřený.
A tak se potkaly dva světy, aby se spojily ve vzájemné touze a lásce. Světy dvou kontinentů a také světy dvou potřebných protikladů, ženy a muže, Lenky a Paula. Potkaly se, plynou spolu jako ten křehký vor, který se sice občas někde zmítá na vlně bouří, ale pluje pořád, do krásného přístavu tiché pohody.
Popřejme tomu tichému voru hezkou a šťastnou plavbu a jako laskavý vánek na cestu přidám krásný 116. sonet W. Shakespeara, přebásněný Janem Vladislavem:


Nemluvte o tom, že lásce dvou věrných duší
 jsou v cestě překážky! Kdopak by láskou zval
cit, jenž se změní sám, sotvaže změnu tuší,
a jenž by za zradu sám ihned zrazoval!
Ach, to ne! Láska je maják, jenž hledí z dálky
 vždy pevně bouřím vstříc jak neotřesná stráž,
láska, toť stálice pro všechny bludné bárky,
jejíž vliv nezměříš, ač její výšku znáš.
Láska, to není jen blázen let, i když krásu
 růžových rtů a líc podetne kosa dnů,
láska, ta nemíjí jak míjivý běh Času,
ta všechno přetrvá a jde až do hrobu.

A jestli je to blud, jejž bych sám dosvědčoval,
pak nikdy nepsal jsem a nikdo nemiloval.

Neodpustil jsem si malou ironii. Do perexu jsem dal fotografii ze svého oddávání v době, kdy jsem ještě neměl sražené košile.

 

Foto z videa pořídil: Tomáš Choura

 

 

 

 

Josef Hejna

Poslední články autora

Josef Hejna

Josef Hejna

co přinese život...

Rozostřené oko důchodcovo... Mám také blog na http://josefhejna.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Tipy autora