Chvála divadla

úterý 1. duben 2014 07:22

 Nechci psát o velkém divadelním sále, kamenném divadle, které je důstojným svatostánkem múzy Thálie. Tentokrát chci trochu vzpomínat a chválit současný stav „kapesního" divadélka ve Vršovicích.

 

 

 

 

 Spory o to, zda je to stavba z přepjatého nebo předpjatého betonu, vynechám, nejsem stavař. Mám na mysli charakteristickou stavbu, šikmo naproti „Vršovickému zámečku“, který byl konečně a nákladně rekonstruován. Součástí Husova sboru na Vršovickém náměstí byl a pořád je kapesní divadelní sál, v němž se hrál třeba první poválečný Hamlet v Praze. Potom ho amatéři z ochotnického divadelního spolku Bozděch hráli úspěšně i v Ledeburských terasách.

Ten sálek má podivný osud, takový trochu komunistický. Někdy v šedesátých létech byl uzavřen, potom dlouho sloužil jako kanceláře, skladiště, prostě chátral. Možná by chátral ještě pár let, ale v místním sboru se stal farářem velmi schopný a aktivní David Frýdl, a ten se o jeho rekonstrukci zasadil asi nejvíc. Divadélko se teď jmenuje Mana a snad někdy v květnu se vrátí do původní podoby celé, včetně původního vchodu. Tolik stručně ke geniu loci.

Desítky let sem patří divadelní soubor Bozděch, i když největší slávu má už asi za sebou. Měl jsem to štěstí, že jsem byl v mládí po jistou dobu jeho členem. Našel jsem si tam nejen manželku, ale také řadu přátel na celý život. A tak, když mne pozvali na představení pohádky, šel jsem rád. Možná trochu s obavami, ale jak se ukázalo v divadle, byly zbytečné.

Pohádka o líných strašidlech aneb Poklad ve mlýně se povedla. O Mílu Uhlíře jsem se nebál, své divadelní řemeslo už prokázal i na profesionálních scénách. Spíš mne trochu lekala představa, že vedle něj zapadnou další… amatéři. Nezapadli vůbec, a to je dobře. Hastrmanka Vlaďky Procházkové byla rovnocennou partnerkou Uhlířova Ježidědka. Velmi příjemně mne překvapila Kateřina Mlynarčíková jako Anička, a také selka Tereza Vlasty Petrasové  nezůstala  představení nic dlužná.

Pohádka Vladimíra  Čorta, s hudbou Josefa Kolína pod režijním vedením Míly Uhlíře nabídla příjemnou podívanou. Nebylo sice vyprodáno, ale odcházející děti byly spokojené, stejně jako já. Pro mne večer ještě pokračoval milým posezením s přáteli dávnými a trvalými. Pro lepší představu přidám i pár amatérských fotografií.

x.JPG

Na závěr myšlenka možná trochu kacířská. Komunisté budovali kulturní velkovýkrmny, kulturní domy. Netvrdím, že na nich bylo všechno špatně, to určitě ne, ale ta současná tendence malých sálků, které přinášejí do ulic něco kultury a snad i odtrhnou děti od televizí a počítačů, je pro mne i jedním z definičních znaků demokracie. Kultura se pomalu ale jistě vrací do ulic, mezi lidi. Teď ještě aby našla sponzory, protože se těžko sama uživí. Pro mne tady skvěle zafungovala Československá církev husitská.

Bohu budiž děkováno, tomu ekumenickému.

 

Foto: Petr Petras

Josef Hejna

Poslední články autora

Josef Hejna

Josef Hejna

co přinese život...

Rozostřené oko důchodcovo... Mám také blog na http://josefhejna.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Tipy autora