My, komunističtí pohůnci…

pondělí 1. září 2014 08:02

Mám po světě ještě pár dobrých kamarádů, spolužáků z vojenského gymnázia v Kremnici. Víme o sobě, občas si napíšeme, občas se ještě sejdeme, ale ubýváme, je to logické, bohužel. Máme i svoje internetové stránky a tam se rubrika In memoriam plní až děsivě rychle. Nedávno uplynulo šedesát let od našeho nástupu do školy. Proč to nepřipomenout?

Když tady občas čtu ženy - často i matky a babičky, které kádrují patnáctileté kluky za to, že je rodiče poslali do vojenských škol, nevěřícně vrtím hlavou. Jak asi ony vychovávaly své děti, když jim hlavy plnily nesmyslnou nenávistí. K patnáctiletým dětem! To byli bojovníci za komunismus? Tuší ty domovnice, že carskou vojenskou školu absolvoval třeba Čajkovskij? Ale to je jenom poznámka na okraj, chci vzpomenout.

Rádi se do Kremnice vracíme, poslední primátorka (netuším, zda i současná) nás pravidelně a ráda přijímala a chodila ráda i na naše setkání. Jsou mezi námi akademici, ale i generálové, diplomati a také pochopitelně i zločinci. Jako v každém vzorku společnosti. Tím, že někoho rodiče poslali do vojenské školy, z něj ještě neudělali komunistu. Naopak, později nám jeden kantor vysvětlil, že armáda v té době nejlépe platila a v Kremnici jsme měli pedagogy špičkové.

Pro mne byl nezapomenutelný češtinář, zvaný Plesnivec. Rodem byl Slovák, podle legendy uměl asi 12 jazyků a byl úžasný ironik. Dodnes si pamatuji, jak nás nahnali na jakousi veřejnou schůzi, kde se řečnilo. Druhý den v hodině s potěšení použil všechny nesmysly, které tam zazněly. Pamatuji, jak ironicky prohlásil: můžeme směle konstantovat. Náš další oblíbený češtinář, zvaný Wiklef, zůstal učit na Slovensku a stal se úspěšným ředitelem gymnázia. Dojal mne na jednom setkání, když se omlouval za už slabší češtinu. Bohužel už na setkání přijet nemohla legendární Kosa, kterou jsme asi všichni trochu milovali a trochu se jí báli.

Drsné byly i nácviky na spartakiádu, lyžařský výcvik v hlubokém sněhu, omrzlé uši byly skoro samozřejmostí. V šestnácti jsem skončil poprvé v base, obhájci lidských práv by asi pukli zlostí. Já byl ovšem spíše za hrdinu, v base jsem přespal jenom jednu noc a druhý den mne vysvobodil legendární provianťák a uznávaný fronťák, major Gatnárek, kterému jsme upřímně říkávali táta Gatnárek. Těch vzpomínek by asi bylo „neurekom“, jak by řekli kamarádi ze Slovenska. Třeba náš třídní obrprůser, jehož hlavní hrdinové, Honza a Mačák, už jsou dávno ve světě bez kádrováků, doufejme tedy.

 Už se asi do toho milého městečka nepodívám. Měl jsem rád i jeho podvečery, když se slunce schovalo daleko dřív za ostré horské štíty. Dneska je to městečko úhledné a líbezné, velmi pěkně upravené, s krásným náměstíčkem hradem a pozdně gotickým kostelem svaté Katariny. A také s mincovnou, která vznikla dokonce dřív než Karlova univerzita v Praze. Je to prostě městečko mého mládí a krásných vzpomínek, které výrazně převažují.

Sbohem a snad i na shledanou, kamarádi v dobrém i zlém. Pro nikoho z nás nebyl ten druhý onucí. Ty jsme používali jenom do černých „půllitrů“ na občas omrzlé nohy. Možná spolu zase vstaneme ve čtyři ráno a budeme v zimě škrábat brambory pro celou školu. Nebo budu mít službu na bráně a Honza zajde zkušeně ukrást slepici do místního JRD, a k ránu zavoní ve služebně čerstvý slepičí vývar. Je to už šedesát let, ale to pěkné ve vzpomínkách zůstává…

Josef Hejna

Poslední články autora

Josef Hejna

Josef Hejna

co přinese život...

Rozostřené oko důchodcovo... Mám také blog na http://josefhejna.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Tipy autora