Cesty ke kořenům

neděle 9. listopad 2014 12:00

Napadlo mne před časem, že sestavím takový rodokmen rodiny. Nehluboký, patrně jenom k prarodičům. Ale zaujalo mne to a hledal jsem cesty, jak dál. Pochopitelně mne napadl archiv. Státní, dílčí, netušil jsem. V místě narození jsem už kdysi pátral marně.

Vyrazil jsem dost neplánovaně o prvním listopadovém všedním dnu do nové budovy archivu na Chodovci. Nemám to daleko, to pondělí byl opravdu krásný den, a tak jsem kupodivu bez bloudění našel badatelnu Středočeského archivu. Na první setkání to dobře nevypadalo, farnost mých rodičů a vlastně i moje spadá do oblastního archivu Třeboň. A tam už pojedu těžko.

Přálo mi ale štěstí. Mimořádně milé a ochotné pracovnice archivu se mi věnovaly s velkou trpělivostí. Vysvětlily mi, jak postupovat, jak se s pomocí počítače do archivu dostat.  Moje farnost už je naštěstí většinou digitalizovaná, a tak mohu prožívat úžasné dobrodružství. Virtuálně z domova listuji v matrikách z devatenáctého století a pracně dohledávám strýce a tety z obou stran. Bohužel jsem už nepoznal žádného ze svých prarodičů, ale třeba babička Jenovefa je mi bližší, když vím, že byla z Předbořic a rozená Habartová.

Je to zvláštní pocit poznávat zblízka své dávné předky. Třeba můj otec nebyl první František v rodině. Ten první se narodil o víc než rok dřív a dlouho na tom světě nepobyl. Po více než roce přišel František druhý, můj táta, a po něm zůstali tři synové a čistý štít. Měl jsem pár dnů zavirovaný počítač, ale už zase s potěšením listuji v minulosti místních vesnic.

Zaujalo mne, jaký vliv měla na obě moje rodiny první světová válka. Věděl jsem, že táta válčil na Ukrajině a věděl jsem, že jeden strýc byl po válce nezvěstný a tedy mrtvý i úředně. Nevěděl jsem ovšem, že byl o dva roky mladší než táta. Byl vlastně ideální c. a k. kanonenfuter. Když válka začínala, bylo mu dvacet let. Matka potom vyprávěla, že i táta se vrátil z války velmi zesláblý, ale přežil. Nepřežil ani matčin starší bratr, strejda Toník, jak mu vždycky s láskou později říkala. Asi to bylo velké trauma pro osmnáctileté děvče, když jim v chaloupce umíral milovaný bratr na následky války. Odešel v září 1918.

Kousek od nás prý čerpal Drda české názvy pro své hry. Kolik u nás bylo Hrdinů, Květů, ale i Hejnů a Hejrů. Třeba v sousední vesnici byl horník Hejna. Žádný příbuzný, jenom shoda jmen. A že byl horník, není nic divného. V naší vísce, a nejen tam, byly doly na antimonovou rudu. Vyrůstala tam i Ema Kittlová, kterou svět znal jako Destinovou. A žila tam také babička Jenovéfa a děda František a jejich sedm dětí.

Cesta ke kořenům je úžasné dobrodružství. Nacházím zajímavé informace z naší i okolních vesnic, sleduji kvalitu zápisů jednotlivých farářů. Určitě se k tématu ještě vrátím, po téhle cestě se procházím moc rád.

Josef Hejna

Poslední články autora

Josef Hejna

Josef Hejna

co přinese život...

Rozostřené oko důchodcovo... Mám také blog na http://josefhejna.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Tipy autora