Noc nevěsty

sobota 6. prosinec 2014 12:00

  Občas odchytím v televizi nějakou filmovou nádheru. Pokud je u zrodu scénárista Jan Procházka a režisér Karel Kachyňa, je na velký zážitek zaděláno. Tentokrát ale nechci psát příliš o tom filmu. Spíše možná jakési poselství mladým.

 

Jan Procházka byl po válce asi upřímně věřící komunista. Byli takoví, je o tom i dost literatury. Třeba Vladimír Mlynář v pamětech vzpomínal, jak přišel k uhlířské víře komunisty. Připomeňme si, že k levici umělci a intelektuálové inklinovali už i po první světové válce. To děsivé kataklyzma asi vždy podnítí sociální cítění, zvedne revoluční vlny, rozvrátí společnost. Bylo to tak i po druhé světové válce. Těžko soudit sedmnácti, osmnáctileté kluky, kteří jako třeba Pavel Kohout podlehli vábení internacionály.

Pokud vím, tak po „bratrské okupaci“ snad musel Kachyňa spáchat nějaký odpustek a rozejít se s Procházkou, aby mohl dál točit. Naprosto ho nechci soudit, zůstalo po něm i potom několik krásných filmů. Chci se ovšem trochu věnovat opravdu geniálnímu tvůrci, Janu Procházkovi.

Pocházel vlastně ze selského, od Ivančic, a v padesátých létech měl za sebou svou dvacítku (nar.1929). Nebudu rozebírat jeho politickou kariéru, jenom zůstanu u konstatování, že jeho první kniha i publicistika nebylo nic moc. Potom ovšem pracoval nejen na sobě, rozvíjel svůj talent a v šedesátých létech už měl jako scénárista na kontě filmy jako Kočár do Vídně, Ať žije republika. Skoro symbolicky svou kariéru završil trezorovým filmem Ucho. Dneska se každý může podívat, jak přesně v tom filmu vylíčil dusnou atmosféru padesátých let. Jistě i díky hercům. Výkon Bohdalové i Brzobohatého patří k tomu nejlepšímu z jejich tvorby.

Noc nevěsty šla do kin v roce 1967, a to se vlastně lámal chléb. Se zájmem jsem si procházel seznam herců. Někteří skoro zmizeli na smetišti divadel, z jiných se stali skalní režimní komunisté. Ti patrně potom přecházeli na druhý chodník, když měli Procházku potkat. Sám Procházka okupaci jednoznačně odmítl a mí vrstevníci si možná vzpomenou, jakou vzpruhou pro ně byla jeho kniha Politika pro každého.  Psaná srozumitelným jazykem, přímá, otevřená. Mám dokonce dojem, že on byl autorem výroku, že mezi demokracií a demokratizací je asi takový rozdíl, jako mezi vodkou a vodou. Na Procházku normalizační komunisté pořádali doslova hon, natočili o něm i lživý, sestřihaný dokument, který mu zjevně velmi přitížil v jeho těžké nemoci, které záhy podlehl.

Je dobré si ale uvědomit, že na Procházkově dehonestaci už klidně mohli spolupracovat i normalizační práskači, tedy lidé, ochotní za tučněji namazaný krajíc udat i kamaráda. A je celkem lhostejné, zda skutečně udávali. Souhlasili a věděli, že takový úkol nemohou vyloučit. Tohle téma mám v hlavě už dlouho, snad se mi podaří ho vysvětlit.

Já tu dobu žil a dost intenzivně, obcházel na Václaváku ruské tanky, viděl ruské samochodky v ulicích i na silnicích. Pro mne tahle země neměla už nic společného s bratrstvím. Dokonce jsem se (trochu ke své škodě) rozloučil s ruštinu, kterou jsem slušně ovládal a plynule v ní četl. Pro mne a mé kamarády spolupracovat s okupanty znamenalo zrazovat. A udávat tehdejší tajné policii byl poklesek z nejodpornějších.

Možná i proto tolik strádám, když čtu, jak různí normalizační práskači bagatelizují své kolaborantské aktivity a veřejně plivou na ty, kterým charakterem nesahají ani ke kotníkům. Věřící komunista Procházka, který ale pochopil a uznal své chyby a na zvěrstva komunismu ukazoval je morálně stokrát výš, než normalizační práskač, který byl ochotný zrazovat i kamarády, ač možná sám do strany nevstoupil. Važme si těch, kteří něco uměli, ale uvěřili. Když prohlédli, káli se. A není pravda, že se neměli čeho bát. Třeba na sjezdu spisovatelů skalní komunisté doslova běsnili a nikdo nemohl následně vyloučit obdobu 50. let. Přesto riskovali své pozice a někdy i životy, aby odčinili své omyly. Mnozí komunisté z padesátých let pochopili své omyly a omluvili se. Křesťané věří, že po pokání má následovat odpuštění. Já jsem křesťansky vychovaný.

Ovšem většina normalizačních práskačů se nekála a nekaje. Naopak, s potěšením plive na ty charakternější. Vím, že každého, i mne mohli přinutit k nějaké spolupráci. S jistotou ale vím, že pokud ano, byl bych dnes zalezlý pod dekou se stigmatem práskače, i když třeba nedobrovolného. Ti, co práskali dobrovolně, pro tučnější odměnu, to je skutečná spodina společnosti.

Ještě malé odbočení od tématu. Narazil jsem v knihovně na knihu rozhovorů prof. Cepla Člověk a demokracie. Byl jsem velkým obdivovatelem pana profesora a jeho pojetí práva. Ten posmrtný výbor z jeho rozhovorů doporučuji každému, kdo má zájem o problémy demokracie, ústavnosti.

Adventní vzkaz závěrem, zejména pro ty mladé: Nevěřte těm, kteří zrazují.

Josef Hejna

Poslední články autora

Josef Hejna

Josef Hejna

co přinese život...

Rozostřené oko důchodcovo... Mám také blog na http://josefhejna.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Tipy autora