Moje poslední stolička

čtvrtek 8. leden 2015 08:16

Nevypadá to zrovna na smuteční pochod za pozůstalými, ale moje stoličky si uctivou vzpomínku zaslouží. Moje sedmičky a osmičky na obou stranách a v obou patrech prý vynikaly tím, že měly jakési zvratné kořeny a jejich dolování nikdy nebylo jednoduché.

 

Míval jsem možná i díky tomu, že jsem celoživotní nekuřák, snad až nezdravě bílý chrup, v mládí jsem tím trochu provokoval. Dlouho to ovšem nevydrželo, podobné zuby se prý rychle kazí a já navíc nebyl zrovna nejpečlivější. A tak mi na rozloučenou s krásou mých stoliček dovolte tři nostalgické vzpomínky.

První je prostá, ale pravdivá. Kdysi mi ji potvrdil i pan doktor Buzický. U nás na středisku pracovala MUDr. Hepnarová, matka té smutně proslulé ženy, která najela na refýži záměrně do lidí. Nebyl jsem v její péči dlouho, ale pamatuji si, jak mi dala do zubu vložku a říkala se zjevným potěšením: čtrnáct dní vás to bude dost bolet. Po činu její dcery se mi to ve vzpomínkách vybavilo, protože jsem se s ničím podobným nikdy před tím v křesle nesetkal.

Druhé rozloučení se stoličkou mám spojené s legendární mučírnou ve Vladislavově ulici. Byla kousek od mého televizního pracoviště, takže jsem tamější „oběti“ občas vídal. Nikdy by mne nenapadlo, že tam také skončím. Nepamatuji si už přesně souvislosti, ale byl jsem nějak mimo služebně, péči o dolní stoličku zanedbal, podebrala se a já byl ve frontě čekatelů. Doprovázela mne tenkrát moje mladá žena jako opora. Nebudu to pitvat, kdo zažil dotek zubařských kleští na podebraném zubu, ví, o čem píšu. Vypotácel jsem se ven bílý, ale bez stoličky a říkal ženě, že to byla hrůza. Pohrdavě poznamenala: Měl bys rodit, srabe. Zmiňuji to proto, že to mělo krásnou dohru. Za pár měsíců začaly ženu zlobit zuby moudrosti (příroda má občas smysl pro humor). Měla to nějak zvlášť komplikované, dreny, obklady, různé operační zásahy. Po čase se mi se slzou v oku omluvila, s tím, že porod je ve srovnání se zuby procházka růžovým sadem.

Další odchod stoličky se odehrál v městečku Sedlčany. Byl jsem se dvěma dcerami na naší polospadlé chaloupce, jedna byla ještě hodně mrňavá. Podebraná stolička bolela nesnesitelně, a tak jsem zajel do sousedního městečka na pohotovost. Tam ale bylo zavřeno a já odjel autobusem do Sedlčan, když jsem před tím složitě telefonicky domluvil se sousedy, že se postarají o děti. Přijal mne takový místní kovář-zubař. Neměl jsem s sebou potřebné papíry, ale vysvětlil jsem mu, čím jsem prošel a že na mne nemá používat příliš silné prostředky proti bolesti. Pokývnul a dodnes ho podezírám, že do injekce nasál vodu. Postavil se zkušeně a bez velkých řečí vzal za podebranou stoličku. Ta bolest se nedá ani popsat, byla snad i zvuková, děsivá, ale kratičká. Vstal jsem z křesla neomámený a trochu zblblý a šel venku na zmrzlinu.  Odpoledne jsem se vrátil k malým dcerám. Bez stoličky a bez bolesti.

Nevýhodou nás, kmetů je, že naši lékaři nám odcházejí do důchodu. Opustila mne i moje dlouholetá zubařka, ke které jsem docházel spíše jako do klubovny, diskutovat o nových knihách, divadelních představeních. Na likvidaci mé poslední stoličky už nastoupila moje nová lékařka, MUDr. Kvasničková. Věcná, laskavá. Poprala se s ní neohroženě, a tak jsem dal jí i sestře, a současně i na hrob mé poslední stoličce, drobnou květinu. Sbohem mé mládí, snad přichází moudrost kmeta.

Josef Hejna

Poslední články autora

Josef Hejna

Josef Hejna

co přinese život...

Rozostřené oko důchodcovo... Mám také blog na http://josefhejna.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Tipy autora