Socialistický filmkšeft VI

středa 11. únor 2015 17:00

Své vzpomínky snad dovedu do sedmé kapitolky a skončím. Časem mohu něco připsat, ale soudím, že to podstatné jsem připomenul. Tentokrát bych se rád trochu věnoval mezilidským vztahům, které byly zajímavé i v menším kolektivu.

 

 

 

 

 

 

 

V mém posledním působišti jsem měl v týmu přibližně čtyřicetiletého promítače, komunistu. Jinak jsem nikdy nikoho nejmenoval, ale tenhle dobrý muž se jmenoval (řekněme)  Líča a i jinak hodné a slušné babičky mu stranou neřekly jinak, než soudruh  –ča!. Byl to ale člověk hodný a pracovitý, ovšem trochu na hlavu. Jinak by určitě jako straník pronikl i výše. Měl jsem ho svým způsobem i rád, ostatně i všichni spolupracovníci. Pokud zrovna neposílal kolonizátory ze Země na Mars, byl dobře pracovně použitelný. Tenkrát se čtvrtletně vypisovaly soutěže o vzorné pracovníky a já jednou soudruha –íču navrhl. Právem, svou práci dělal vzorně. Titul dostal a k tomu odměnu asi 300,- Kč.

Zažil jsem šok netušený. Ten promítač mi přišel dojatě poděkovat a přinesl dary v ceně asi dvojnásobku té odměny.  Naštěstí se nechal vypoklonkovat, ale myslel to, soudruh, naprosto vážně.

V kolektivu kina většinou převažovali důchodci, přesněji důchodkyně. Bylo by na určitě zajímavé vyprávění, jak i v tomhle dámském kolektivu fungoval „systém pavlače“, jak se skoro vždycky našla jedna dáma s šéfovskými sklony. Problém nastal, když byly dvě.

Snad ještě smím vzpomenout na jednu nepříliš veselou zkušenost. Jedna moje dodnes dobrá kamarádka kdysi jako studentka DAMU podepsala Chartu. Ještě s jedním spolužákem a současně přítelem. Co ji potom čekalo, asi nemusím vysvětlovat. Zaměstnal jsem je nakrátko jako šatnáře v kině. Snad první den po jejich nástupu jsem přišel do práce, bylo tedy prázdno, ale ti dva seděli u šatnářského pultu u otevřené láhve červeného a přemítali o životě. Uvádím to proto, že někdy ty rozdíly v chápání věcí byly skoro neuvěřitelné.

Jiná zkušenost se týkala drog, což tenkrát ještě byla dost neznámá pevnina. Zaměstnal jsem jako zřízence asi dvacetiletého kluka. Velmi příjemný, slušný, záhy si získal všechny zaměstnance. Asi po týdnu jsem ráno přišel do kina a babičky hlásily malér. K povinnostem zřízence patřilo také odvádět tržby na poštu, a ten mladý kluk těch pár stovek vyhodil do vzduchu a prohlásil, že peníze kazí lidi. Babičky lezly po kolenou a sbíraly peníze, jedna potom došla na poštu, mladý zřízenec zmizel.

Druhý den už mi na stole ležela jeho neschopenka. Věděl jsem, že nemám šanci, ale bylo tam telefonní číslo té doktorky, a tak jsem jí velmi zdvořile zavolal a zeptal se na pravděpodobnou délku jeho nemoci. Paní doktorka se se mnou nebavila, což jsem očekával.

Ovšem příběh měl pointu, která mne s tou dobou dodnes trochu smiřuje. Druhý den mi na pracovním stole zvonil telefon a volala ta paní doktorka. Omlouvala se za strohé odmítnutí a říkala, že si o mně něco zjistila a ví, že jsem slušný člověk. Ten mladý zřízenec byl feťák, registrovaný, což v té době ještě nebylo tak časté. Navíc opravdu působil sympaticky. S paní doktorkou jsme se dohodli na dalším postupu, který tomu mladíkovi neuškodí a mně nezpůsobí zbytečné pracovní problémy.

Takový byl svět, ve kterém jsem já tenkrát žil. Byli skutečně „my“ a „oni“ i když ty hranice byly už tenkrát velmi sporné a čas ukázal, že často ještě spornější. Když ovšem čtu, jak kážou morálku normalizační udavači, mám dávivé pocity pořád.

Josef Hejna

Poslední články autora

Josef Hejna

Josef Hejna

co přinese život...

Rozostřené oko důchodcovo... Mám také blog na http://josefhejna.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Tipy autora