Socialistický filmkšeft VII

sobota 14. únor 2015 12:00

Budu tu volnou sérii zatím končit, ti chápaví a nezaujatí snad vycítili, že jsem psal subjektivní vzpomínky, nikoliv vědeckou práci. Podle počtu čtenářů soudím, že to tak většina i chápala. Jak jsem se při psaní vracel o ty desítky let zpátky, uvědomoval jsem si, že ten podnik vlastně na svou dobu fungoval relativně slušně a já tam potkal řadu opravdu kvalitních lidí. Řekl bych, že výrazně převažovali.

 

 

 

 

Minule přišla v diskusi řeč na kádrování, a tak se u něj chvilku zdržím. Vysvětlovat, že by bylo asi dost nereálné kádrovat uklízečky v kinech, nebudu. Ovšem já byl ve vedoucí funkci a kádrován nesporně byl.  Tady vím poměrně přesně, že píšu o roce 1979.  Mým bezprostředním nadřízeným byl asi o deset let starší provozní náměstek. Docela jsme spolu vycházeli, měli jsme společné kamarádky a oblíbené vinárny. Ovšem vykali jsme si, já mu říkal doktore, on mně Pepiku. Jednou jsme se náhodou sešli u dalšího společného kamaráda, vedoucího kina. Doktor se nám potěšeně chlubil, že právě dostal definitivní stranickou legitimaci.

Tady musím zdůraznit, že jsme ve vztahu s náměstkem měli jasno. Nevydával se za zapáleného straníka a před námi říkal naprosto otevřeně, že je ve straně kvůli funkci. Seděli jsme u lahve vína a on mi říkal: Pepiku, vy zatím toho ředitele můžete jenom zastupovat, ale já bych vás do té funkce fakt chtěl. Vlezte někam. Já vím, že do strany to nepůjde, asi by vás ani nechtěli. Ale vlezte alespoň do SČSP. Třetí do toho kádrového mariáše byl mladší kolega, také straník. Měl jsem ho celkem rád, ani on se nikdy netajil tím, že je konjunkturní komunista. Ten se toho okamžitě chopil a říkal: pojď tam. Já budu dělat předsedu, ty tajemníka a víš, jak si to užijeme. Docela měl pravdu, patrně bychom uměli naplánovat různé tématické zájezdy. Přiznám se, nalomili mne, začal jsem o tom reálně uvažovat. Práci jsem uměl, bavila mne, nevím, možná bych podlehl.

Ovšem za pár dnů sovětští „bratři“ napadli Afganistán a já říkal soudruhům přátelům, kam mají jít s SČSP. Byly věci, které jsem překousnout nedokázal, možná moje chyba.

Ještě k těm mezilidským vztahům. S paní programovou náměstkyní jsem se nemiloval, její podřízení z programu byli ale skvělí. Bylo možné s nimi diskutovat program a občas jsme i něco zajímavého vymysleli. Filmy se ke komerčnímu využití prodávají většinou na 5, někdy 7 let. Potom jim končí hrací monopol a za peníze se komerčně nemohou promítat. A tak jsme vymysleli neoficiální smyčku a já dost často hrál filmy před skončením hracího monopolu. To se inzerovalo v programu a když to byla nějaká dávná programová pecka, bývalo týden vyprodáno. Záměrně jsem v celém povídání neuváděl kino, v němž jsem prožil většinu své filmové praxe. Do kina Paříž jsem byl přeložen z luxusní Alfy vlastně trochu za trest, ale bylo to pro mne velké štěstí. Našel jsem tam skvělou partu lidí a navíc ideální podmínky pro studium další vysoké školy.

Píšu už trochu nesourodě, ale ještě bych se měl zmínit o narušování představení. Platila taková zásada, že představení se má přerušovat co nejméně. Zastavit film a rozsvítit, to byla dost krajní možnost. Vzpomínám si, že jsem zažil v Alfě pána, který uprostřed představení dostal epileptický záchvat. Představení jsme samozřejmě přerušili, přijela sanitka, dopadlo to dobře. Občasným problémem bývali také různí opilci a jiní obejdové, ale „zelené mužíčky“ jsme volali minimálně.

Možná jsem měl ještě napsat o zajímavém jevu většiny pražských podzemních sálů. Když přišla (velmi zřídka) divoká průtrž mračen, kanály vodu nepobraly a sály tak jednou za rok trochu plavaly. Velkým tématem také byla bezpečnost, požární úniky, v tom jsem býval až nepříjemný pedant. Představa diváků, kteří se v hořícím kině grilují na nějakých zamčených mřížích, mne hodně strašila.

Moje potkávání se socilaistickým filmkšeftem patřilo k příjemné části mého života. Byl jsem vlastně svým pánem, měl jsem velmi volnou pracovní dobu a v Praze bylo i v té době k vidění pár slušných filmů. A nejen v kinech, ale i na řadě poloilegálních projekcí.

 

Přidám  ještě malý důkaz o pravdivosti mých vzpomínek:

http://josefhejna.blog.idnes.cz/c/58140/Jak-se-podepisovala-Charta.html

Josef Hejna

Poslední články autora

Josef Hejna

Josef Hejna

co přinese život...

Rozostřené oko důchodcovo... Mám také blog na http://josefhejna.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Tipy autora