A člověk oněmí-li v žalu svém…

středa 25. březen 2015 17:20

Příběhy o holokaustu už nevyhledávám.  Ostatně sami židé to řecké pojmenování -zápalná oběť- nemají rádi. Viděl jsem mnoho filmů z toho období, nedávno jsem si oživil Radokovu Dalekou cestu. Bývají to příběhy chmurné, často výsostně umělecké. Nedávno jsem své pravidlo porušil. Byl to zážitek silný a nečekaný. Pokusím se ho stručně popsat.

Seděl jsem v půlnočním tichu a poslouchal v rozhlase vyprávění o osudu jedné židovské rodiny a o jejím téměř úplném vyhubení. Sám a užaslý. Nevím už, zda ty verše napsal Ovidius, nebo Vergilius, ale jsou výstižné. Vždyť úkolem básníka je i popsat a pojmenovat lidskou tragédii tam, kde prostý člověk umlká.

 A člověk oněmí-li v žalu svém,                                                                                     

 Bůh daroval mi, abych řek, čím trpím.

Paní Ditu Skálovou jsem znal jako vtipnou a moudrou rozhlasovou redaktorku, která stála u kolébky kdysi oblíbených Sedmilhářů. Myslím, že je ročník 1920 a jako dívku z židovské rodiny ji nacistická mašinerie semlela opravdu „dokonale“. 

Prošla skutečným peklem, patrně posléze i mnoha ozdravnými procedurami. V r. 1993 byla ochotná svému kolegovi vyprávět své vzpomínky. Myslím, že by si je měl poslechnout každý, pro nacistické holé lebky by měl být poslech povinný.

S odstupem několika desetiletí popisovala své zkušenosti věcně, s jemnou ironií, spíše sebeironií. Vyprávěla, jak jí po týdnu pobytu v Osvětimi rozum spustil jakousi zábranu a ona si nepamatovala nic-  jen pocit děsu a hrůzy. Potom jí ale paměť fungovala až hrůzně.

Celá historie rodiny je velmi ukázková. Otec byl ředitelem továrny. Aby byl chráněn před nacistickým nebezpečím, nabídli mu akcionáři, aby přešel v podobné funkci do továrny ve Švýcarsku. Otec odmítl s vysvětlením, že je kapitánem československé armády v záloze a že za svou vlast půjde rád bojovat. To je velmi silný a překvapivý moment vyprávění -židovská menšina se cítila být pevnou součástí českého státu.

Paní Dita třeba vzpomínala, jak židovské ženy, čekající na plynové komory,  dobře věděly, co je čeká. Zpívaly Kde domov můj. A stejnou písní se loučily se svými blízkými…  

Nechci vám to celé převyprávět. Nedokázal bych to, nikdy jsem neprošel takovou hrůzou. Paní Dita prošla opravdu devět kruhů pekla a na jeho bráně asi stálo ono Dantovo „Kdo vchází mnou, nechť naděje se zhostí!“ Přesto našla v sobě sílu vyprávět, i na malých detailech popsat celou tu hrůzu.

Třeba vzpomínku, jak při příjezdu do Osvětimi zahlédla na vagonu se špinavýma bramborami neznámého vězně. S ohromnou obavou se rozhlížel kolem a potom sebral jednu tu syrovou, špinavou bramboru a zakousl se do ní, jako do jablka. Přijela z Terezína, věděla, co je hlad, ale takový si představit neuměla.

Zažila několik selekcí vězňů, které prováděl doktor Mengele. A s velkým odstupem vzpomínala, že to byl velmi pohledný muž, typ kladného hrdiny z amerických filmů.

Až někdy budete doma za pecí nadávat, jako třeba já, vzpomeňte si na paní Ditu. Pusťte si to vyprávění, na stránkách rozhlasu se dá najít. Já si ho už přehrál dvakrát a ještě jednou to určitě udělám. Tahle vzácná dáma to peklo prožila. A hlavně přežila. Pověděla nám něco o světě, v němž je člověk člověku vlkem. Nezapomínejme…

 

Bohužel jsem nenašel nikde fotografii té vyprávěčky. Jediná nalezená je z rozhlasových Sedmilhářů a paní Skálová by měla být ta dáma vlevo. Zjistil jsem ovšem, že o paní Skálové není mnoho záznamů a tak chci udělat její životopis, někdy v k výročí konce války. Projdu si knihovny, ale kdyby někdo měl nejaké tipy a možnosti, včetně fotografií, budu rád.

Josef Hejna

Poslední články autora

Josef Hejna

Josef Hejna

co přinese život...

Rozostřené oko důchodcovo... Mám také blog na http://josefhejna.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Tipy autora