Jánošík

sobota 2. květen 2015 12:00

Svůj dobrý vztah ke Slovensku jsem přiznal už mnohokrát. Nádherným filmovým Jánošíkem pro mne byl dvoumetrový Palo Bielik ve Fričově režii. S Divadlem v Dlouhé mám dlouhodobě dobré vztahy, a tak když jsem projevil zájem o jejich představení Jánošíka, čekal na mne slíbený lístek v pokladně. A bylo to dobře, malý sálek na balkoně divadla byl plný pobavených diváků. Možná bych se už nedostal.

Divadlo v Dlouhé má i slovenskou sekci, a ta připravila zajímavé představení v kavárně divadla, kde se také inscenují různé zajímavé kabarety. Ostatně v Praze hraje česky hodně herců, jejichž mateřštinou je slovenština. Tady se na scénáři podepsali Martin Matejka a Martin Veliký, k nimž se přidali ještě Marína Mrázková, Peter Varga a Oliver Hajný.

Samotné scénické čtení má dvě části. V té první účinkující zpěvnou slovenštinou vyprávějí vlastně velmi demýtizovaný příběh mladého raubíře, který toho asi mnoho do pětadvaceti let nenazbojníkoval a tehdejší kruté právo mu připravilo smrt z nejbolavějších, nabodnutí na hák. Pochopitelně veřejné, jak bylo v křesťanském světě občas zvykem.

Přemýšlel jsem při sledování o zajímavém pojetí scénáře. Tvůrci na to šli přes sudičky a fakt, že je hráli tři muži, ještě zvyšoval lehce ironické pojetí inscenace. Občas se mi zdálo, že méně by bylo více. Když jsem třeba poslouchal citace z údajné korespondence Jura a Aničky, přemýšlel jsem o gramotnosti na přelomu 17. a 18. století. Mému stařeckému estetickému cítění dost vadilo zakončení první půle, jakési ironické zavěšení zvířecích žeber na hák. Ale mladí to patrně brali, bral jsem i já.

Druhá půlka je zajímavá i tím, že účinkující přejdou na hezkou češtinu a hrají Jánošíkův příběh pouťově, s použitím marionet, trochu ve stylu Matěje Kopeckého. Tam už jsou aktivní jenom tři „sudičkové“, kteří si zjevně a potěšeně pohrávají s textem i loutkami.

 

Opona v tom příjemném prostoru nebyla, ale pokud by existovala, účinkující by jich měli minimálně deset. Potlesk byl neutuchající. Na přátelské pohoštění, které připravili tvůrci, jsem už nečekal, i když trochou kapustnice bych určitě nepohrdl, ale ne v tak pozdním čase. Šel jsem potom domů začínající Valpuržinou nocí prosvícenou a radostnou Prahou a bylo mi milo na duši. Možná i proto, že se pořád potkávají dva spřátelené národy.

 

A ještě jedno důležité poučení z ironického představení: Pokud byste zajeli někdy do Terchové, neříkejte tam v hospodě, že Jiří Jánošík byl maďarský žid!

Josef Hejna

Poslední články autora

Josef Hejna

Josef Hejna

co přinese život...

Rozostřené oko důchodcovo... Mám také blog na http://josefhejna.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Tipy autora