Sedmdesát sedm tisíc do výroby

sobota 18. říjen 2008 00:19

           Slíbil jsem si, že k nedožitým bráchovým narozeninám tady vyvěsím text, v němž vzpomenu na jeden jeho nepříjemný životní příběh. Předem podotýkám, že jeho nepostihl tragicky, jenom osudově, mnozí byli postiženi hůře. A vycházím jenom z jeho vyprávění.  

         Z nás tří bráchů byl ten prostřední asi nejnadanější. Trocha výtvarného talentu, snad absolutní hudební sluch (ačkoliv  držitelem absolutního hluchu jsem byl jenom já) a sloní paměť. V roce 1951 absolvoval na jedné pražské obchodní akademii, domluvil se ve třech světových jazycích (netvrdím, že je ovládal perfektně). Snad na doporučení školy nastoupil v jednom ještě tehdy existujícím podniku zahraničního obchodu. Kádrové problémy neměl, táta byl dělník, v Praze jsme byli krátce, žádný odboj se u nás nekonal. V podniku mu svěřili blízký východ. Za normálních okolností by po zapracování pomalu začal vyjíždět, patrně by vystudoval časem vysokou školu a žil spokojený život obchodního referent Jenže! Byla padesátá léta! A soudruzi sociální inženýři rozhodli, že je nutné okysličit byrokracii. Zjednodušeně řečeno, ševci půjdou úřadovat, úředníci nádeničit.

         Sociální inženýři pracovali s procenty. Bráchův šéf musel do výroby poslat jednoho úředníka. Přišel za ním, omluvil se mu, že jeho to postihne nejméně. Ještě když mi to brácha vyprávěl v 90. létech, říkal, že ten člověk se v dané situaci zachoval co nejslušněji, v rámci možností. Nic mu nevyčítal. Vyhození úředníci už obsadili pražské fabriky a tak brácha po řadě peripetií sehnal místo nějakého pomocného dělníka ve Vraném. V papírnách snad. Vyprávěl, že dělníci byli nehecovaní režimem na bílé límečky. Ale jedním dechem s úctou dodával, že velice rychle pochopili a chovali se velmi slušně. Až na dva tři hajzlíky, ale ty potkáte všude. Ovšem brácha měl před vojnou, tragedie to pro něj nebyla. Ale byly prý i sebevraždy. Stačí si představit padesátiletého tátu od rodiny, referenta, vzdělaného a dají ho někam do fabriky, kde z něj dělají blba pologramotní soudruzi. A strana a vláda to podporovala. Nebylo dovolání, nebyla spravedlnost, jen ta třídní. A pro soudruhy tohle byli třídní nepřátelé.

         Zbývá dodat, že brácha šel na vojnu, tam se potkal se „slavnou“ měnovou reformou a po návratu do civilu se věnoval účtařině na plný úvazek. Byl z něj takový ten kvalifikovaný cifršpion, co kvůli nesouhlasícímu desetníku sedí do rána u kalkulaček. Říkával jsem mu občas klotový rukáv. Žil svůj klidný, nehlučný život, měl své radosti i lásky a pro mísu šošovice se nikdy neprodal. Pořád si ale myslím, že i jeho životní pramici ta zrůdná akce sociálních inženýrů nasměrovala do jiných, temnějších vod. Ale páteř mu neohnula.
Josef Hejna

Poslední články autora

Josef Hejna

Josef Hejna

co přinese život...

Rozostřené oko důchodcovo... Mám také blog na http://josefhejna.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Tipy autora