Díky, Tondo!

čtvrtek 30. říjen 2008 11:11

         Ještě jsem nečetl seznamy vyznamenaných, nevím ani přesně kdo a vůbec už ne za co. Jen jsem s potěšením zaslechl, že mezi vyznamenanými je také Antonín Panenka.

         Stadiónek Bohemky se hrdě vypíná nad břehy veletoku mého dětství Rio Botičo. Chodíval jsem okolo něj skoro denně, navíc prérie lemující páchnoucí tok byly místem mých dětských her. Jednou jsme dokonce skončili na policii, neboť jen včasný zásah nějakého občana zabránil vznícení dřevěné tribuny. Špatně jsme odhadli intenzitu táborového ohně. Ale Bohemka popelem nelehla a já se pomalu učil proklouznout přes hodné pořadatele zadara na zápasy. Moc jsem toho neviděl, moc tomu ani nerozuměl. Jen si vzpomínám, jakému obdivu se těšil třeba Bůňa Vedral, jeden z dvojice vyhlášených „vršovických chirurgů“. Přejít přes ně byl prý pro útočníky hrdinský čin, často odměněný týdny v nemocnici. Navíc Bůňovy trestňáky, to byl postrach gólmanů. Vystřídalo se tam podobných legend víc. Já dozrál, ale Bohemku neopustil.

         Nebudu psát historii klubu. Nechodil jsem úplně pravidelně, měl výpadky, nejsem klasický fanatický fanda. Ale druhou polovinu sedmdesátých let, za vlády cara Pospíchala, jsem nepropásl. A Tondova hvězda zářila. I když Pospíchal ho občas klidně nepostavil a u titulu už Tonda vlastně také nebyl. Ale rozjel to všechno, nebyl na to sám, celou tu skvělou partu bych uměl pořád vyjmenovat. A on se nikdy jako hvězda nechoval. On jí prostě byl. V tříšti vzpomínek si vybavuji zápas, myslím se Slávií, doma. Pět minut před koncem vedla Slavia 2:0. A slávističtí fanoušci potěšeně protahovaně provolávali Pa-nen-ka. A ten Tonda, přátelé, za těch pět minut vyrovnal. Jeden gól dal tenkrát přímo z rohu, zatočil to tak, že se brankář jenom díval. Pro nás, zelené to bylo vítězství, nikoliv remíza. Nebylo vždycky posvícení, vím, ale v téhle době se do Dolíčku chodilo na pěkný fotbal, byly k vidění i nádherné zápasy se zahraničními soupeři a Tonda byl prostá a samozřejmá hvězda, která táhla.

         O penaltě z Bělehradu bylo už napsáno tolik, že těžko vymyslet něco nového. Kluk z vršovického dolíčku napsal před očima celého světa básnickou ódu i epigram, filigránský skvost fantazie a současně píseň o klukovské odvaze.

Občas Tondu tam u nás potkám. Je pořád stejný, prostý, nenafoukaný, svůj. A pro mne, kdyby pan prezident udělil jenom tohle vyznamenání, udělal dobře. Vyznamenal totiž také málo vzpomínaný rys našich lidí. Samozřejmou prostotu těch, kteří opravdu umí. Díky, Tondo!

Josef Hejna

Poslední články autora

Josef Hejna

Josef Hejna

co přinese život...

Rozostřené oko důchodcovo... Mám také blog na http://josefhejna.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Tipy autora