I proto jsem nemohl odolat nabídce party mladých, kteří se rozhodli utkat s tou „romantickou veteší“. Navíc v překladu nejklasičtějším. Na konkurenčním blogu chystám rozhovor s Radkou Tesárkovou o dětském divadle a tak se tady o souboru Ty-já-tr rozepisovat nebudu. Je základním tmelem zajímavé inscenace Cyrana. Mám tuhle mladou partu rád už léta. Na Rostanda se spojili amatéři s profesionály. Ač tohle dělení nemusím.

         Fanfaronské herectví Josefa Herverta už trochu znám a tak jsem si říkal, že nepůjdu do první řady, protože některý ze šermířských výpadů jeho Cyrana bych nemusel vykrýt. Všechno bylo trochu jinak, skromné sklepní prostory divadélka jsou využívány velmi pružně a hlavní scéna je řešena poloarénově.  Hervert nezklamal, nejen šermířskou dovedností. Jeho cítění titulního hrdiny je hravé, dravé i ztišené, bolavé i jiskřivé. Přiznávám, sledoval jsem slavné scény, monolog o nosu, souboj v hotelu burgundském, „balkonovou scénu“… a smekal pomyslný širák. V parádním „högrovském“ ironickém povídání o vlastním deformaci nezahodil jediné slovíčko. Laskal se se situacemi, vyhrával každou do jemných nuancí, nos bolel i zraňoval především jeho. Mám trochu slabost pro šermířské souboje na jevišti. Špatně snáším takové ty trapně kašírované. I tady: všechna čest. Na malém prostoru nebyli diváci ohroženi, přesto souboj i se slavnou baladou působil věrohodně.

         Velmi zvědavý jsem byl na zralejší Roxanu Radky Tesárkové. I ona mě potěšila. Nemá jistě tolik prostoru, ale cítí verš, cítí situace a její précioska působí věrohodně, křehce i laškovně. A do třetice mne zaujal Jiří Pěkný jako de Guiche. Uznání zaslouží celý herecký soubor, protože nikdo nevybočuje z řady v tom negativním smyslu a všichni ochotně spolupracují na výsledném dojmu. O působivý výsledný tvar se ale především zasloužil režisér Jan Novák, dramaturgie Jaroslava Someše, úprava Jana Kopeckého, či hudba Pavla Horáka. Mám léta rád malá divadla, která z nedostatků dokáží udělat iluzi předností, soubory, které umějí rozehrát i neútulné prostory a vtisknout jim atmosféru představení. U Ty-já-tru neruší náznakové kostýmy, divák nepřemýšlí odkud a čím se svítí na Cyrana, či Roxanu. Pokud slabý světelný park někam nedosáhne, Vrchlického verše nezapadnou ani v příšeří. A ono, přiznejme si, říkat na scéně verše tak, aby zůstala jejich melodie a při tom rozehrávat akce a nezůstávat u recitace, to je velký kumšt. Už dávno vím, že o kvalitě souboru hodně napoví program. Poznáte, zda tvůrci šli až do zdobného detailu, pohráli si i s tou krajkou na utkaném díle. Program mladých pro mne velmi vypovídá. Spojuje modernu s tradicí, není ani výstřední ani přehnaně vycizelovaný. Zajímavý formálně i obsahově.