Smím prosit?

úterý 5. květen 2009 09:03

         Mám vazbu k Čechám spíš jižním, ale i k těm blíže ku Praze, středním.  Nový a zejména přilehlý Starý Knín býval o prázdninách často mým druhým domovem. Laskavá teta i strýc, spousta bratranců a sestřenic, seřazených po roce okolo mého věku. Není tedy divu, že jsem tam rád jezdil jako dítě, ale i později, po vojně.

         Mou tehdejší zálibou bývaly vesnické tancovačky. Když se někdy povedla prodloužená noc v některé místní sokolovně, protančil jsem ji ochotně až do svítání. Teta mi druhý den se svým typickým humorem hlásila, co bych s kterou tanečnicí vyženil. No nevyženil, ale jednou jsem si skoro vykoledoval. Nevím už co se dělo, v Kníně se zábava nekonala, kluci nějak nemohli a já vyrazil na osamělou spanilou jízdu do asi pět kilometrů vzdálené obce Mokrovrata.

Přesné detaily už si nepamatuji, zábava byla příjemná, někdy po půlnoci jsem si všiml, že sál prořídl. Krom pár stálých opilců a několika usedlých gardedám zbylo v sále asi pět místních kopretinek. Na ně čekalo minimálně dvacet tamějších vlčáků a já. Hlavu jsem si s tím nelámal, na balkoně seděla sympatická tanečnice a tak jsem jí vyzval k tanci. Šla ochotně  a já, zdvořilý, jsem se zeptal, zda mohu ještě přijít. Souhlasila. Nezadával jsem si jí, jen jsem testoval možnosti. Na další sérii jsem tančit nešel, ale pozoroval jsem, že sympatická tanečnice odmítla asi tři nápadníky. Zvítězilo mé blbější já a o další tanec jsem jí požádal. Vysvětlila mi, že s jinými nešla, když jsem si jí zadal. No, už jsem začínal tušit…

Po chvilce jsme na parketu tančili sami, „sympatie“ v sále by se daly krájet. Když okolo nás začaly padat zmačkané papírové kelímky od piva, vše bylo jasné. Na třaslavých nohou jsem dámu doprovodil na místo a vracel se ke stolu. Pod schody na balkon už čekal uvítací výbor. Paradoxně mne snad zachránil můj trochu rozpláclý nos. Chasníci  nevěřili, že by si někdo do téhle jámy lvové troufl bez nějakých jistot a mysleli, že jsem boxer. Vysvětlovali mi, že ani to mne nezachrání a já se zmohl jenom na hrdinskou žádost, aby šli alespoň po jednom. Jenomže, stačil by ten první. Navíc to byl skutečný obr, který mě ujišťoval, že takové nemám nohy, jako on ruce. Patrně se nemýlil. Bylo mi celkem jasné, že pokud padne první rána, skončím v lepším případě krvavý v křoví za vsí.

         No, nepadla. Co jsem jim všechno napovídal netuším, možná jsem se odvolával i na bratrance ze sousední vsi. Nohy se mi podlamovaly ještě při odchodu. Když mi kluci doma druhý den barvitě líčili, čemu jsem úspěšně unikl, sliboval jsem si svatosvatě, že příště už si dám určitě veliký pozor. Magické smím prosit jsem ještě párkrát použil, ale už nikdy jsem si žádnou tanečnici nezadával ani náznakem. Mokrovrata stačila jednou.

Josef Hejna

Poslední články autora

esterVzpominka na Novy Knin10:405.5.2009 10:40:21
josef hejnaNaďo, asi jsem to rafinovaně nafotil.09:325.5.2009 9:32:06
NaďaJo, tancovačky,09:225.5.2009 9:22:03

Počet příspěvků: 3, poslední 5.5.2009 10:40:21 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Josef Hejna

Josef Hejna

co přinese život...

Rozostřené oko důchodcovo... Mám také blog na http://josefhejna.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.